Miniponorka
Typ XXVIIA HECHT

Používání této vlajky je omezeno zákonem a vyhrazeno k modelářským či historickým účelům.

Miniponorka Kriegsmarine Třetí říše

Typ XXVIIA HECHT

 

Prototyp miniponorky spuštěn v březnu 1944

První miniponorka spuštěna v květnu 1944

Poslední miniponorka spuštěna v srpnu 1944

Počet dokončených miniponorek 53 kusů

 

Typ trupu svařovaný

Materiál trupu ocel

 

Délka 10,4 m

Šířka 1,7 m

Výška 2 m

Vnitřní průměr 1,3 m

Výtlak 11,8 tun na hladině

Výtlak 12,2 tun při ponoření

 

Pohon

1x elektromotor AEG AV-76; 1 300 ot./min., 9,7 kW (13 HP)

Jeden šroub

Maximální rychlost hladinová 5,7 uzlů (11 km/h)

Maximální rychlost pod hladinou 4 uzly (7 km/h)

Dosah

Hladinový při 3 uzlech 78 nm (144 km)

Ponořený při 4 uzlech s přídavnou baterií 69 nm (127 km)

 

Příprava ke zkouškám.

Ponor hladinový 1,52 m

Ponor maximální 50 m

 

Žádná senzorová výbava

Výzbroj

1x torpédo G7e 533 mm v podvěsu nebo

1x námořní mina v přídi

Posádka 2 muži

 

Britským miniponorkám třídy X, např. X-CRAFT, se podařilo v září 1943 proniknout do silně chráněného kotviště norského fjordu a položit přímo pod kýl bitevní lodi TIRPITZ nálože a vyřadit ji tak na 6 měsíců z činnosti.

Nacisté si tímto obrovským úspěchem Britů uvědomili, že vlastně sami nemají žádné takové miniponorky, kterými by mohli napadat protivníkovy výsadkové lodě. A tak nacisté na podzim roku 1943 po získání dvou vraků britských miniponorek třídy X, zničených při útoku na TIRPITZ začali hledat možnosti vlastní konstrukce podobné miniponorky.

V roce 1944 byl dokonce vytvořen zvláštní výbor pro malé bojové jednotky K-Verband pod velením kontraadmirála Helmuta Haye. Výsledkem byl projekt miniponorky HECHT (štika), později Brity označovaný názvem PIKE.

Uvnitř v přední části byly baterie a gyrokompas. Pak byla za sebou dvě sedadla. První pro kormidelníka-strojníka, nad nímž byla akrylátová kopule. Druhé sedadlo bylo pro velitele, který měl k dispozici periskop. V zadní části baterie a elektromotor se setrvačníkem.

Miniponorka HECHT byla původně konstruována jako minonoska. Výzbroj měla tvořit jedna mina umístěná v přídavné přídi plavidla. HECHT podobně jako britská miniponorka třídy X, měl ještě nést nálože, které by vypouštěl pod nepřátelskými loděmi. Byl však menší než jeho britský vzor. Pohon zabezpečoval elektromotor AEG, který byl používán v torpédech. Tento elektromotor byl bohužel příliš slabý pro takovouto miniponorku a tak při rychlosti 4 uzly mohl HECHT urazit pod hladinou pouze 69 námořních mil.

Dalším tragickým nedostatkem konstrukce byla koncepce ovládání miniponorky, neměla hloubková kormidla. Aby mohl HECHT např. proplout protiponorkovými sítěmi, hloubka ponoru se ovládala jen přemístěním zátěže. Jak se ukázalo, tento systém byl velmi nepraktický a tak se později rozhodlo přece jen hloubková kormidla namontovat. Ale i tak se HECHT velice špatně ovládal. Když se o návrhu dozvěděl admirál Dönitz, nařídil, aby místo náloží HECHT nesl pod trupem jedno torpédo, se kterým by útočil na lodě v pobřežních vodách. Kromě torpéda mohl nést i jednu minu.

18. ledna 1944 Dönitz předložil návrh Hitlerovi, který ho schválil. 9. března 1944 dostala loděnice Germania-Werft v Kielu objednávku na stavbu prototypu a 28. března na dalších 52 kusů, které dokončila v srpnu 1944. Tyto miniponorky byly označeny U 2111-2113 vyzbrojené minou a U 2251-2300 s torpédem. Bohužel již zmíněné špatné manévrovací i ponorné vlastnosti byly důvodem, že tyto miniponorky nebyly bojově nasazeny. Sloužily jen k výcviku posádek jiných miniponorek.

Texty: R.Fišák, H.Prien

Korektura: Ali

15. ledna 2018

Prameny: viz ZDROJE