15.-20.století n.l.

Svoboda z Francie

15 au 20 siècle de notre ère.
Liberté de la France

Smlouva Portugalců a Španělů, tzv. Tordesillaská, byla trnem v oku nejen francouzskému králi Františku I., neboť přisoudila dosud neobjevená území pouze smluvním stranám. Dráždivý cinkot drahých kovů z napěchovaných galeon Portugalců a Španělů, vracející se z Ameriky, provokovaly krále ještě více. Proto byly vysílány průzkumné a korzárské lodě k průzkumu břehů Ameriky, napadání zlatých galeon a také hledání severozápadní cesty do Číny. V roce 1523 byl pověřen zkušený námořník Giovanni da Verrazano z Janova, aby tuto cestu hledal. Po zastávce v dnešní Karolíně vyrazil na sever k Newfoundlandu, který hlouběji prozkoumal. Po návratu expedice začala kolonizace tohoto území v roce 1534, kterou pojmenovali Nová Francie (dnes Kanada). V tomto roce byl vyslán další zkušený námořník, Francouz Jacques Cartier, který prozkoumal okolí řeky Sv.Vavřince, kde vztyčil desetimetrový kříž s nápisem: „Ať žije francouzský král“, a oblasti západně od řeky. Také navázal přátelské styky s místními indiány, především s Mikimaky, Hurony a Hochelagy. S indiány uskutečnil výhodný směnný obchod – sekery a jiné nářadí za kožešiny. Asi 250 km proti proudu řeky vystoupal Cartier na vysoký kopec, jenž pojmenoval Mont Réal (Královská hora), neboť výhled byl vskutku královský. Kolonizace Ameriky neprobíhala tak, jak si král přál, protože námořníci, obchodníci a dobrodruzi chtěli vydělávat na obchodě s kožešinami a ne zakládat kolonie. Tento problém s kolonizací vyřešil až Samuel de Champlain, královský kartograf a průzkumník, který byl v roce 1604 průvodcem guvernéra Nové Francie Pierra du Guast, sieura de Monts. Pierr měl za úkol usídlit 100 kolonistů. Tak tak přežili zimu. V roce 1608 byla založena osada Quebec s obchodní stanicí, poblíž huronské vesnice Stadacon. Podařilo se navázat přátelství s kmeny Algonkinů a Huronů, kterým pomáhali proti agresivním Irokézům. Irokézové však byli v oblasti dominantním kmenem a později se spolčili s Angličany a Francouze napadali. V roce 1663 to vypadalo, že se Nová Francie rozpadne, protože osadníci nepřibývali.

Nový král Ludvík XIV. zasáhl v hodině dvanácté a prohlásil kolonii za královskou provincii, vyslal pluk (3000 mužů) elitních královských vojáků a pověřil důstojníka Jeana Baptistu Talona dohledem na vnitřní záležitosti provincie, která byla tímto stabilizovaná. Okamžitě byla zahájena výstavba loděnice, tkalcovny a pevnůstek. Dále zařídil, aby rodiny osadníků, kteří mají více jak 12 dětí, dostaly čtyřicet hektarů půdy a dekret na tento pozemek. Tím byl nastartován tak dlouho žádaný koloniální růst nejen v Americe až do založení Neuve Orleans, ale také ve světě.

Francouzská koloniální říše *1534 - +1980

Francie začala budovat svou koloniální říši od 16.století a od 17.století zažívala nebývalý rozmach a stala se světovou koloniální velmocí. Do té doby měla Francie jen několik spíše francouzských zámořských okresů než kolonií, roztroušených po světě s větší či menší mírou autonomie.

Jedno z prvních území, které se dá považovat za francouzskou kolonii, byly křižácké státy Svaté země, Jeruzalémské království. Území bylo rozděleno na menší státy. Francouzi (tehdy Burgundi a Flandři) spravovali největší a nejvýznamnější stát Latinské císařství. Při sedmé křížové výpravě získali do správy Nilskou deltu a v letech 1192-1489 získali Kypr (Kyperské království). Žádné z těchto území však z dnešního pohledu nelze vnímat jako francouzské kolonie.

Při prvních neúspěšných pokusech o kolonizaci v jižní a střední Americe naráželi na tuhý odpor Portugalců a Španělů. Obrátili pozornost na sever Ameriky, Afriku a Indický oceán, kde více či méně úspěšně získávali kolonie. V 18.století proběhly četné války v Evropě (o rakouské dědictví, sedmiletá válka, napoleonské války atd.), zejména mezi Anglií a Francií, a to se přeneslo i do námořních konfliktů o kolonie, kdy se o nadvládu jednotlivých kolonií doslova střídali na směny. Po skončení válek, především napoleonských, Británie některé obsazené kolonie vrátila Francii (jako Guadeoupe, Martinik, Réunion atp.) a některé si ponechala (jako Sv.Lucie, Tobago či Seychely). V roce 1830 začala nová éra krvavé kolonizace severní Afriky. Následovaly neúspěchy kolonizovat Mexiko a později invaze do Indočíny. Koncem 19.století za války s Pruskem byly obsazovány některé německé kolonie a zvětšila se území stávajících držav. V této době již Francie začala kolonizovat Pacifik. Po 1.světové válce získali další bývalé německé kolonie a také provincie právě rozpadlé Osmanské říše. Lidem v koloniích, kteří přijali francouzskou kulturu a zákony, mluvili spisovně atd., bylo přiznáno občanství, svoboda a volební právo. Nejvíce se tento trend frankofonizace projevil v západní a severní Africe.

Za 2.světové války se francouzská koloniální říše začala rozpadat až do roku 1980, kdy byla uznána nezávislost Nových Hebrid (nyní Vanuatská republika).

Ostatní území, která byla dosud pod francouzskou nadvládou, nebyly kolonie, nýbrž autonomní regiony.

KOLONIE V AFRICE

KOLONIE V AMERICE

KOLONIE V ASII

KOLONIE V OCEÁNII

KOLONIE ANTARKTIDA

Lodě

Fregata – je název vycházející z malých a rychlých plachetnic. Fregata jako taková vznikla v severní Francii v polovině 17.století. Postupným vylepšováním holandské válečné flujty a pinasy, podle požadavků námořníků a hlavně francouzských korzárů, jako rychlá přepadová válečná loď. Běžně (mylně) se uvádí, že byla fregata Anglická. Trup lodi měl profil hrušky se 3-5ti palubami, kýl i dno lodi byly rovné a ploché. Celkově byla fregata štíhlejší a proto i rychlejší než flujta či pinasa. Zadní i přední nástavby se snížily a zcela zmizely koncem 18.století, včetně bohaté výzdoby, jaké byly např. u pinas a galeon. U prvních fregat byla nosnost cca 200 tun, výzbroj okolo 14-20ti děl a posádka +-60 mužů. Fregata měla tři stěžně. Zadní dvojdílný s ráhnovou plachtou a latinskou plachtou. Prostřední a přední stěžeň byly trojdílné, každý se třemi ráhnovými plachtami. Na přídi dvojdílný čeleň se dvěma blindami. Ty byly později nahrazeny stěhovkou a kosatkou typickými pro fregatu. Fregaty byly především válečné lodě a díky svým výborným plavebním vlastnostem si během 17.-20.století velmi rychle získaly oblibu u všech námořních národů. Ti ji nadále úspěšně modifikovaly. Proto si dále povíme o dalších variantách fregat, které se během necelých  třech staletí na vlnách objevily.

Bark – francouzská obchodní a válečná loď z poloviny 17.století, inspirovaná anglickou brigou. V 18. a 19.století to byl nejrozšířenější typ lodě. Obvykle měla tři, ojediněle 4 nebo 5 třídílných stěžňů, poslední stěžeň byl dvojdílný a vždy osazen vratiplachtou a vrcholovou vratiplachtou. Mezi stožáry po dvou stěhovkách. Na přídi byl dvojdílný čeleň se stěhovkou, kosatkou a létavkou. Nevětší bark „Great Republic“ se 108 metry délky a čtyřmi stěžni, byl postaven v Americe koncem 19.století. V současnosti se barky využívaly jako školní lodě. V 19.století se také začínal u barku postupně nahrazovat původní stavební materiál (dřevo) ocelí, jako japonský bark „Nippon Maru“ postaven v roce 1930, a který před a po 2.sv.válce sloužil jako školní loď až do roku 1984. Později se stavěli převážně ocelové i s přídavným parním pohonem.

A na závěr ještě několik zajímavých barků:

SAGRES II. - Roku 1938 byl v Hamburku postaven ocelový bark ALBERT LEO SZLAGETER, ten byl po válce předán jako reparace do USA. Američané však loď v roce 1948 prodali Brazílii, kteří ji používali jako školní do 60-tých let. 1961 ji odkoupili Portugalci, aby nahradili zastaralý bark z roku 1896. SAGRES byl přejmenován na SAGRES II. a slouží dosud. 90,8 m dlouhá, 12,2 m široká loď, 5,3 m ponor, rychlost přes 16 uzlů, nosnost 1700 tun, posádka 69 + 200 kadetů.

GORCH FOCK - postaven v Německu v roce 1958, jako školní plachetnice. Je známá jako nejrychlejší plachetnice 70.-80.tých let a dosud slouží. 89,3 m dlouhá, 12 m široká loď, 5 m ponor, nosnost 1760 tun, rychlost přes 17 uzlů, posádka 69 + 200 kadetů. S pomocným motorem.

SIMÓN BOLÍVAR – zcela nový celokovový venezuelský školní bark, který byl dokončen a spuštěn na vodu v roce 1980 a dosud slouží. 82,4 m dlouhá, 11,5 m široká loď, 4,35 m ponor, nosnost 1260 tun, rychlost až 16 uzlů, posádka 45 + 150 kadetů. S pomocným motorem.

SEDOV – postaven v loděnici Germania v Německu v roce 1921 jako MAGDALENE VINNEN. Sloužila jako obchodní i cvičná loď. Dovážela do Evropy ledek z Chile. V roce 1936 byl prodán obchodní firmě a přejmenován na KOMMODORE JOHNSON a vozil pšenici z Austrálie. Po válce byl předán jako reparace do SSSR. Byl pojmenován po polárním badateli SEDOV. Roku 1952 vyplul na první cvičnou plavbu. V letech 1957-58 sloužil Akademii věd pro geofyzikální výzkum moře. Na přelomu 80tých let prošel generální opravou a slouží dosud. Je to největší plachetnice na světě, s domovským přístavem v Murmansku. 117,5 m dlouhá, 14,66 m široká loď, 7,52 m ponor, nosnost 5340 tun, rychlost až 17 uzlů, posádka 65 + 170 kadetů.

Lugr – vznikl v severní Francii někdy v 16.století. Byl používán jako rybářská, obchodní a dopravní loď k pobřežní plavbě. Pro své velmi dobré plavební vlastnosti na volném moři byl používán i ve válečném námořnictvu jako kurýrní a výzvědné plavidlo. Tato válečná verze lugru je známá jako typ „Le Chasse Marée“ (překlad: mořský stopař). Byl také oblíbený u pašeráků a pirátů. Pro lugr byly vždy typické lichoběžníkové tzv.lugrové plachty, které v námořní historii měly pouze lugry a východoasijské džunky. Lugr měl 2-3 (dle velikosti lodi) jednodílné stěžně. Na jednom nebo dvou předních stěžních byly ráhnové lugrové a vrcholové lugrové plachty, na zadním lugrová vratiplachta a na čeleni jedna stěhovka. Válečný lugr čili Le Chasse Marée se odlišoval tím, že neměl vrcholové lugrové plachty, ale o to byly ráhnové plachty větší.

Řadová bitevní loď – je největším typem fregaty, která byla účelově stavěna pouze pro námořní bitvy a války. Na první pohled je stejná jako klasická fregata, zřetelně se však odlišuje svou velikostí a vetším počtem děl. Další rozdíly najdeme na zadním stěžni, který je třídílný a na každém stěžni je o jednu ráhnovou plachtu více. Mezi stěžně byly přidány stěhovky a na čeleň jedna nebo dvě blindy. Trup se téměř nezměnil, jen byl delší a celkově mohutnější. Zato uvnitř se zvýšil počet palub z obvyklých dvou na čtyři až pět a vzácněji šest jako u francouzské řadové bitevní lodě 1.třídy LOUIS XIV.

Do řadové lineární bitevní formace se dávaly pouze řadové lodě první až třetí třídy. Ve čtvrté, páté a šesté třídě byla jakákoliv loď, např. pinasa či karaka, splňující podmínky v počtu děl a pokud jí velel důstojník s hodností kapitána.

Řadové lodě se dělily do tříd dle počtu děl na bocích, výtlaku a počtu členů posádky:

Rozmanitost v počtu děl, výtlaku a v počtu posádek v každé třídě je ovlivněno dobou i požadavky námořnictva té které země.

Známé lodě tohoto typu, jsou:

Anglická HMS VICTORY 1.třídy, admirála Horatia Nelsona.

Ruský SVATÝ PAVEL 1.třídy, admirála Fjodora Fjodoroviče Ušakova.

Francouzský REDOUTABLE 1.třídy, ze které byl údajně adm.Nelson zastřelen.

Anglický ROYAL SOVEREIGN 2.třídy.

Východoindická fregata – byla modifikací běžné obchodní fregaty pro potřeby plaveb na dálný východ, jako do Indie a zpět. Vznikla v druhé polovině 17.století a používala se do 19.století, kdy byla nahrazena výkonnějšími loděmi. Oproti běžné obchodní fregatě byla celkově větší, bachratější a nosnost byla dvojnásobná 1600-2000 tun. Pro svou bachratost a nosnost byla pomalejší a méně obratnější. Plachtoví a stožáry byly shodné s fregatou. Nejznámější lodí tohoto typu byla HMS BOUNTY.

Uzávěrová fregata – vznikla na přelomu 18. a 19.století z potřeby a k účelu lépe chránit přístavy. Oplachtění je shodné s běžnou válečnou fregatou, ale trup byl široký a kratší. Její plavební vlastnosti byly horší, ale pro účel obrany přístupové cesty do přístavu to stačilo. Další výrazný znak byla dělová výzbroj. Běžně měla 40 32liberních děl a 10-20 42liberních karonád (děla podobná moždířům).

Blackwallská fregata – byla stavěna v anglické loděnici a přístavu Blackwall, odtud název typu lodi. Byla používána od 19.století jako rychlá dopravní a obchodní loď pro dálné plavby (klipr). Tato fregata měla plachty, stožáry jako řadová fregata. Měla vyšší nosnost i rychlost. Výrazným znakem tohoto typu byl černý trup s podélným bílým pásem, pravidelně přerušovaný černými čtverci nebo obdélníky, v rovině dělových střílen. Z dáli to vytvářelo falešný dojem příklopů děl těžce ozbrojené válečné fregaty a odrazovalo námořní lupiče a piráty.

Texty: P.Patočka, P.Steinhardt, H.Prien

Korektura: Ali

Prameny: viz ZDROJE